FAIL (the browser should render some flash content, not this).

(11. 3. 1862 Most – 27. 2. 1933 Budapešť)
Dalším význačným mosteckým rodákem, který našemu městu dělal čest ve světě a který se také významným způsobem zapsal do místních dějin, je malíř a restaurátor Josef Konstantin Beer. Ačkoli rodné město záhy opustil, nikdy na něj nezapomněl a vřelý vztah k němu vyjadřoval po celý svůj život.


Josef Konstantin Beer se narodil v rodině řemeslníka ve Fuchs-Beerově dvoře, jenž se rozkládal v křižovatce ulic Školní a Kulové poblíž 3. náměstí. Z domova odešel již v roce 1879, ale stále se vracel jako mostecký patriot. Studoval vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu, odkud přestoupil díky vynikajícím studijním výsledkům na tamní Akademii výtvarných umění. Vystudoval ji se stipendiem města Mostu. V roce 1886 se rozhodl pokračovat ve studiu v Karlsruhe a po dalším roce ještě v Lűbecku, kde se zdokonalil zejména v portrétní tvorbě. V roce 1891 se stal asistentem profesora A. Hausera v restaurátorském ateliéru královské Pinakotéky v Mnichově a o rok později obdržel vynikající pracovní nabídku od ředitele Národní galerie v Budapešti. Stal se tak zdejším vedoucím restaurátorem a konzervátorem. Sbírky budapešťské galerie byly narušeny vlhkem a instituce stála tehdy na pokraji zániku. Naléhavě se hledalo řešení alespoň částečné záchrany kolekcí děl. Josef Konstantin Beer se uvedl zázračnou obnovou téměř odepsaných pokladů ze sbírky hraběte Mikuláše Esterházyho. Časem se vypracoval mezi nejlepší restaurátory nového směru a jeho úspěchy ho proslavily nejenom v Evropě, ale i za oceánem. Jeho působení v uherské metropoli přerostlo ve čtyřicetileté celoživotní poslání, 27. února roku 1933 v Budapešti zemřel.


Mostecký list Brűxer Zeitung z 20. ledna 1939 v článku, jenž se věnoval tehdy právě probíhající výstavě Beerových děl, tohoto našeho rodáka charakterizuje jako člověka, který čtyřicet let zasvětil „věrné a pokorné službě velkým Mistrům minulosti“ a přes všechny skvělé úspěchy ve svém povolání zůstal poctivým, prostým a skromným člověkem, jakým byl dříve, jehož upřímná povaha byla ozářena dobromyslností a slunečným humorem. Hluboce zakotvený pocit sounáležitosti se starou vlastí ho rok po roce přiváděl do jeho rodného města, které se nakonec také mělo stát jeho výhradním dědicem.


Josef Konstantin Beer byl totiž už jako student malířství svědkem procesu regotizace mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie a jeho umělecké výzdoby (na svém obraze z prázdnin 1882 zachytil otevření krypty pod kostelem). Inventář svatostánku byl tehdy v souladu s dogmatickým purismem zbavován renesančních a barokních skvostů. Josef Konstantin Beer patřil k okruhu několika mužů, kteří od 80. let 19. století v duchu správně chápaného významu pojmů vlast a národ podporovali zachování a opatrování všech věcí, které mohly budoucím generacím zprostředkovat názorné svědectví o minulosti vlasti. Pomáhal tak zachraňovat a uchovat to, co mělo být bez rozmyslu a podle chybného pojetí historie a umění ponecháno zkáze jako zavrženíhodné „sutiny minulosti“. Ještě během svého studia restauroval některá umělecká díla (malovaná kazatelna) i v tomto kostele. Z jeho inventáře zachránil a konzervoval ucelený soubor osmatřiceti děl ze 14. až 18. století. Zachráněná díla odvezl v roce 1888 do právě zakládaného městského muzea. Jak píše výše zmíněný mostecký dobový tisk: „Je to především jeho zásluha, že alespoň část gotických a barokních obrazů a plastik při opravě děkanského kostela v letech 1882–1883 nezchátrala nebo se neocitla v neznámých „obchodně zdatných“ rukou.“


Josef Konstantin Beer se tedy do dějin svého rodného města zapsal záchranou unikátních renesančních a barokních výtvarných děl z děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Odkazem rozsáhlé kolekce 218 obrazů vlastní tvorby a obrazů své sbírky, shromažďované ze záliby, ale také ke studijním účelům konzervační a restaurátorské techniky, se do dějin města, potažmo jeho muzea zapsal podruhé. Obohatil stávající umělecko-historický fond muzea o díla starých evropských mistrů a obrazy svých přátel-současníků. Ve své závěti pak odkázal Spolku přátel muzea v Mostě jako komisionářský správce kromě obrazů i všechen svůj majetek. Obrazy měly tvořit přízemí galerie a výnosy z majetku měly být použity na pomoc mladým talentovaným umělcům při překonávání těžkých začátků jejich volné umělecké tvorby, a to nikoli formou almužen nebo podpor, ale pořádáním výstav a nákupem jejich děl. Beer vycházel z vlastní zkušenosti; sám zažil, jak je pro umělce, veřejnosti dosud neznámého, těžké prosadit se. V duchu jeho závěti se již na podzim roku 1934 začalo s pořádáním prodejních výstav, kde si mladí malíři, grafici a sochaři měli razit vlastní cestu k uznání. Nejen výbor pečující o Beerův odkaz, ale i soukromí kupci pomohli svými nákupy uskutečnit daný cíl.


Po získání sbírky se roku 1935 v Mostě konala velká Beerova výstava (vystaveno bylo 80 obrazů starých mistrů a výběr z Beerovy vlastní tvorby), autorem jejího katalogu byl známý kunsthistorik dr. Josef Opitz. Po úspěchu této výstavy se v roce 1936 uvažovalo o zakoupení samostatného objektu pro tzv. Beerovu galerii. Překážkou byl ovšem nedostatek prostoru. Dějinné okamžiky a podivuhodné osudy města se v průběhu času promítaly i do muzea a jeho sbírek. Muzeum, umístěné ve starém Mostě v bývalé piaristické koleji v Masné ulici (Fleischbankgasse), se nikdy nedočkalo nové budovy, ačkoli se již v roce 1902 pomýšlelo zcela konkrétně na stavbu nového objektu, v roce 1910 dokonce rozšířeného o projekt založení velkého lapidária pro instalaci plastik z těžební oblasti. V souvislosti s nevyřešeným stavem budovy muzea a nepříznivými prostorovými podmínkami se zhoršoval stav shromážděných předmětů a exponátů. Rozšířením muzejní sbírky o Beerovu kolekci nastala katastrofální situace, ale marně zemský konzervátor dr. Rudolf Hönigschmied protestoval proti nevhodnému uložení sbírek na chodbách muzea. Pro nedostatek místa a také kvůli vyhrocování politické situace se v letech 1937 a 1938 prodejní výstavy nekonaly. Na „Beerově“ výstavě uskutečněné počátkem roku 1939 bylo ve stísněných prostorách vystaveno jen 21 obrazů starších mistrů, šest děl z 19. století, 23 obrazů maďarských malířů a 24 děl z vlastní Beerovy tvorby. Většina jeho obrazů pochází z dob studií (1881 až 1892), během Beerova pobytu v Budapešti jich vzniklo jen málo. Za nejlepší považoval kunsthistorik dr. J. Opitz pro jejich půvabnou barevnost obrazy, které vznikly za Beerových studií v Karlsruhe. V této souvislosti se Opitz podivuje nad tím, proč se Beer, evidentně velmi talentovaný, vzdal tvůrčí činnosti a věnoval se téměř výhradně restaurátorské práci.


Válečné události roku 1944 nakonec vedly k uzavření muzea a převozu části Beerovy sbírky na zámek Milešov. Mostecká veřejnost se s díly této sbírky mohla znovu seznámit na výstavách „Umění restaurátorské“ v roce 1973 a „Umění evropských mistrů 16. až 19. století ve sbírkách muzea v Mostě“ v roce 1993, po otevření restaurované budovy muzea roku 1996 pak ve stálé expozici. V muzeu se dochoval také Beerův portrét od Roberta Wellmanna (kresba hnědou a červenou rudkou) z roku 1909.